V loňském roce jsem se při návštěvě hematologické ambulance cítila hodně nekomfortně. Pohled na obrovskou čekárnu plnou lidí mě děsil, vyvolával ve mě lítost, strach a smutek. 🤕

Ambulance pro mě byla plná smolařů. Lidí, kteří jsou na tom špatně nebo ještě hůř. Chytli blbou diagnózu a není jim co závidět. 

Lůžkové oddělení je ale jen o patro výš. Při svém letošním pobytu na něm jsem občas sešla dolů (k automatu pro bagetu:). A najednou pohled do čekárny ambulance působil úplně jinak. Popravdě - já těm lidem najednou opravdu záviděla. 

Můžou být doma, do nemocnice přijít a zase ten samý den odejít! Možná chytli blbou diagnózu, ale možná ji mají za sebou. Nebo jsou na tom tak dobře, že jim stačí na léčbu nebo kontroly jen občas docházet!

Dnešní čekárna ambulance je pro mě plná těch, při nichž štěstí teď stojí 🙏🙏🙏.

A všem jim držím palce 🍀🍀🍀. 

Uvědomila jsem si zase, jak jsem vděčná... že můžu do nemocnice sama dojet a ještě týž den se zase po svých vrátit domů. Asi nedokážu pořádně popsat, jak krásný to je. 

PS: Kdysi jsem se v meditaci spojovala se svým silovým zvířetem. Přišel ke mně netopýr. "Zkus se na svět podívat z jiného úhlu, třeba hlavou dolů," říkal mi tehdy. "Myslíš, že vypadá stejně?" 

Tak, milý netopýre, měl jsi pravdu. Doslova! Stačilo shlédnout z prvního patra do přízemí. 🦇😉