Takhle nějak jsem si připadala loni. Ve chvíli, kdy jsem se vyléčila a opravdu bylo jasný, že to všechno bude dobrý, jsem měla intenzivní potřebu se litovat.

Kecám . Hůř... Potřebovala jsem, aby mě litovali ostatní. Samotný mi to nebylo příjemný, že to dělám, ale nemohla jsem si pomoct.

- co ti bylo?

- akutní leukémie

- ó, ty chudáčku! To muselo být strašný! A cos musela vytrpět!

- jooooo . Děkuju

 

Mám kolem sebe hodně lidí, takže se tenhle rozhovor opakoval opravdu často. A začalo mi to vadit.

 

Vnímám, že to, co mě v životě potkává, je výsledkem mých předchozích myšlenek a činů. A věřím, že kdybych se bývala chovala dřív jinak, akutní leukémii bych ve svém životě neměla. Prostě akce a reakce

 

Proto mi nedávalo smysl, aby mě lidi litovali. Připadala jsem si, jak kdybych si týden nesundala ponožky (svým vlastním rozhodnutím!) a pak chtěla, aby mě lidi litovali, jak strašně mi ty nohy smrdí .

 

Jenže jsem nevěděla, jak informaci o nemoci předat a přitom se lítosti vyhnout. (né, že by mě urážela, já se v ní pořád ráda rochnila. Jen jsem si pak pokaždé vzpomněla na ponožky a přišla jsem si hloupě )

 

A proto jsem začala svůj příběh psát. Abych ostatním všechny informace poskytla a přitom si nepřipadala trapně.

 

A víte, co je boží? Povedlo se! Nikdo mě po přečtení nelituje .

Díky všem čtenářům za terapii