Nedávno jsem četla knihu Jak přelstít ďábla. Jedna z těch, u kterých nahlas vykřikuju údivem a zapomínám dýchat. Je plná pro mě úžasných myšlenek. Jedna mě ale vyděsila. Doslova. "Čím se odlišují lidé, kteří aktivně tvoří svůj život, od těch, jež se nechají unášet životem a osudem? Ti první, a není jich moc, mají svůj cíl, sen, za kterým v životě jdou."

 

Málem jsem spadla ze židle. Vždyť já nemám jasně definovaný životní cíl!! Jak za ním pak můžu jít, když ho neznám?!

A to myslím, že jsem na tom ještě dobře. Snů mám plnou hlavu . Ale stejně jsem jim začala věnovat větší pozornost! (Knížka Síla záměru je při tom supr pomocník.)

 

Mám velké životní sny a cíle a pak menší, každodenní. Vím o nich. Teď už jo. Záměrně se s nimi v duchu spojuju. A díky tomu k nim můžu směřovat .

Není to vždycky úplně snadné si je plnit. Ale vidina toho cíle mi na mé cestě k nim dost pomáhá. Vím, že když s nimi nezačnu já, nikdo jiný to za me neudělá. Nikdo jiný mi je nesplní!! (Notabene v případě, kdy bych o nich sama nevěděla. Vždyť jak se můžou mé sny plnit, když ani sama nevím, jaké jsou?! )

 

Občas slýchám udivené komentáře, jak lehce se mi všechno plní. Věřte, že "ono samo" tady úplně nefunguje. Občas se musím kousnout. Vlastně často . Ale stojí to za to!

 

Jeden příklad za všechny .

Ke knize patří křest. A já celé léto v duchu fantazírovala, jak by bylo krásné, kdyby mi na křtu knihy zahrál můj nejoblíbenější hudebník, Mirek Kemel. Nakonec jsem se hecla a napsala mu. Úplně cizímu pánovi, kterého jsem doteď jen hltala na koncertech! Stálo mě to hodně sebe-přemlouvání. Ale když jsem to odeslala, cítila jsem se, asi poprvé v životě, opravdu statečná. (Může vám to připadat jako banalita, ale komunikace není moje silná ani oblíbená stránka. No, každý máme své výzvy:).

A díky jeho vstřícnosti (a mé odvaze, tu už mi nikdo nevezme:)) se mi tenhle sen splnil!

 

Tak krásné sny