Došlo mi to dneska při skvělém rozhovoru s Cyklická máma No ufff... Díky za nový úhel pohledu!

 

Loni jsem záměrně svým rodičům (ani nikomu jinému) neřekla přesný název mé diagnózy. Akutních leukemií je asi 60 typů, každý má jinou léčbu, jiné prognózy, jiné komplikace.

Nechtěla jsem, aby googlili a pak na mě, třeba nevědomky, přenášeli svůj strach. Potřebovala jsem se soustředit na sebe, na to, abych přežila. A nemohla jsem si dovolit plýtvat silami i kdyby na jednu vystrašenou smsku. Neměla jsem totiž ani kousek síly nazbyt.

A možná nejsem sama. Možná i ostatní, kteří o své diagnóze nemluví, to dělají, protože jim to pomáhá přežít. Protože potřebují mít kolem sebe možnost načerpat pozitivní energii.

Možná to není nadutá snaha ochránit ostatní, ale zoufalá snaha ochránit sebe.

Jak to vnímáte vy?