Strach je emoce, která je dokáže zachránit život, říká se. Ale co když jej necítíte? Váš život visí na vlásku, všichni očekávají, že budete křičet strachy a hrůzou. Jenže vy nic necítíte. Znamená to, že jste rozbití?

„Zkus se vybrečet, nemůžeš to držet v sobě,“ radili mi, když jsem bojovala v nemocnici o zbytky svých bílých krvinek. Jenže to nešlo. Ano, brečela jsem tam většinu času, ale bolestí. Ve „volných“ chvílích jsem ležela a byla ráda, že nic nemusím.

Neměla jsem sílu přemýšlet o tom, o co všechno bych přišla, kdybych to tu ve svých dvaačtyřiceti letech zabalila. Když jsem se později dokázala zvednout z postele, stávala jsem občas v noci u okna. Ten pohled na setmělou pražskou ulici se mi vryl opravdu hluboko. Je tohle opravdu to poslední, co ze světa uvidím?, přemýšlela jsem. A zoufale si přála, aby tomu tak nebylo. Byl tam velikánský smutek, ale ne strach.

Ten začal vyplouvat o pár měsíců později a v několika různých podobách.

Strach č. 1 – vzpomínky, které mi chybí

Dopsala jsem svoji knihu a má rodina a přátelé mi k ní dávali zpětnou vazbu. Postupně mi odkrývali další kousky toho, co se tehdy dělo, co jsem si nepamatovala nebo co nechtěli, abych vůbec věděla.

Pokaždé, když ke mně doputuje takový střípek informace, mě strach převálcuje zpětně. Bojím se o tu mojí Martičku, brečím a vztekám se, že tohle musela prožít.

Třeba nedávno: jedna úžasná žena mi vyprávěla, že její bratr pracuje v laboratoři tam, kde jsem ležela. A že se ho pořád ptala, jestli to zvládnu. Kvůli lékařskému tajemství toho asi moc říct nemohl, ale jedna věta mě i teď, po roce, zmrazila „Nejhorší to bylo v neděli večer. Ptala jsem se ho, jak jsi na tom. A on odpověděl, že není vůbec jisté, jestli přežiješ do pondělí.“

Je toho hodně, co jsem nevěděla, co mi neřekli. Kdybych to tušila, možná bych se rozsypala hrůzou. Ale pak bych z nemocnice… no, raději nedomýšlet.

Strach č. 2 – budoucnost, která by nepřišla

Úplně největší strach přichází nyní paradoxně ve chvílích, kdy se cítím dokonale šťastná. Plná vděčnosti hltám ten nádherný okamžik, který prožívám. Rozplývám se a brečím vděkem. Jenže po pár minutách mě napadne, že jsem to vlastně vůbec nemusela zažít. Že stačilo tak málo, a já už bych tohle neprožila. Všechno by tu bylo úplně stejné, jen beze mne. A v tu chvíli se rozsypu. Zalykám se pláčem, klepu strachy a zase mám před očima to nemocniční okno s depresivním výhledem. Plnou palbou na mě dopadne, o kolik krásy a radosti bych v životě přišla. A brečím a brečím.

Naštěstí se mi to stává jen ve chvílích, kdy se cítím naprosto v bezpečí a jsem se svými blízkými. Vlastně pokaždé na mě tento strach vlétne, když mám vedle sebe člověka nebo více lidí, kteří mě v tu chvíli obejmou, utěší a podpoří.

Strach č. 3 – o mé děti

Podobně mi strach nyní spouští i zážitky spojené s mými dětmi. Na vánoční besídce nebo flétničkovém koncertu některého ze synů mě zničehonic napadne, že všechno by bylo úplně stejně, jen já bych tam nebyla. A pak se opravím: všechno by nebylo stejné. Mé děti by měly ještě větší trauma, než mají teď. Byly by pravděpodobně nešťastné, uzavřené a vůbec, bůhví kdo by je vychovával a jak by se k nim choval. Takže letos holt brečím i na třídních schůzkách J

Odpověď tedy je: Ne, nejsem rozbitá, když jsem v nemocnici necítila strach. Mé tělo je nesmírně moudré a vědělo, že tehdy bych takovouhle nálož prostě neunesla. Teď už ano.

Takže, pokud se potkáme, kapesníky s sebou! Brečím opravdu na potkání J.